LÁZNĚ KYSELKA

Lázně Kyselka (německy Bad Gießhübl), starším jménem Kysibl, je komplex bývalých lázní v obci Kyselka u Karlových Varů v západních Čechách. Lázeňské budovy leží na jih od vlastní obce, na pravém břehu Ohře a severozápadním úpatí vrchu Bučina (582 m n. m.), tvořícího západní výběžek Doupovských hor. Právě v těchto lázních pramení Mattoniho minerálka.

Existence zdejších pramenů byla známa už před staletími; první písemná zmínka je z roku 1522. K roku 1614 už je doloženo, že
prameny byly ohrazeny a jejich okolí řádně vyčištěno. Za pití „Bukové kyselky“ se muselo platit. Až v roce 1687, kdy už bylo místo v širokém okolí dobře známo, povolila místní vrchnost, hrabata Černínové, svým poddaným kyselku popíjet zdarma. V roce 1724 udělal Fridrich Halle první chemický rozbor zdejší vody a doporučil ji k užívání. Počátky lázeňského využívání zdejších vydatných pramenů sahají do roku 1793, kdy nového držitele panství, hraběte Johanna Josefa Stiebara z Buttenheimu, napadlo minerální vodu vyvážet a zřídil tu proto továrničku na výrobu kameninových džbánků, do nichž se minerálka stáčela. Prodej místní vody byl o tři roky později
zahájen ve Vídni, Praze i v samotných Karlových Varech.

První lázeňské budovy tu byly postaveny v letech 1826-34 Wilhelmem von Neubergem, manželem majitelky panství. Sláva lázní a chutné vody postupně rostla; r. 1852 sem přijel na návštěvu i řecký král Ota I. (Otto), na jehož počest bylo nazváno hlavní zřídlo.

Hlavní pramen si roku 1867 pronajal český podnikatel italsko-německého původu Heinrich K. Mattoni (1830-1910), který jej začal stáčet do skleněných lahví a vyvážet do celého světa (přes milion kusů už v roce 1876). Za zisky z prodeje vody Mattoni nakonec od Heřmana Černína z Chudenic roku 1873 lázně i s okolními pozemky zakoupil a následně velkoryse přebudoval a rozšířil. Postupně tu do své smrti postavil novou kolonádu, která zastřešila „Ottův pramen“, dále budovy sanatorií (mezi nimi i „Švýcarský dům“), vodoléčebný
ústav, hotely, restaurace, promenády, lanovou dráhu, kapli sv. Anny (1884), své monumentální sídlo („Zámeček“), vodní elektrárnu a budovy stáčírny. Nakonec do obce přivedl i železnici (1894), aby lázeňský klid nerušily povozy, rozvážející minerálku. Celkově za jeho éry lázně velmi rozkvetly a po jeho smrti už nikdy takové prosperity nedosáhly. Mattoniho potomci nicméně drželi tento majetek až do konce 2. světové války.

Okolí lázní bylo upraveno v přírodně krajinářském duchu a uzpůsobeno k procházkám, které byly lázeňským hostům doporučovány jako doplňková léčebná kúra. Lesy v duchu místních pověstí oživovaly báje o skřítcích z nedaleké Šemnické skály, kteří měli, spolu s vílou Egerií, ochraňovat prameny. K uctění tajuplných skřítků se u cest k pramenům osazovaly jejich sošky.