KNEDLÍKY (KNIADLA)

Oběd bez knedlíků, říkalo se jim Kniadla (Knödel), to není žádný oběd (A Mittog ohni Kniedla is koa Mittog.), povídalo se na
Chebsku. Každá hospodyně prý musela umět připravit tolik druhů, aby byly každý den jiné.

Sto let staré kuchařské knihy a vlastivědné zápisy dokládají, že v německy mluvících domácnostech, zejména na našem Chebsku a také Šumavě, se knedlíky jedly mnohokrát častěji a ve více variantách než ve vnitrozemských českých domácnostech. Nebudeme zkoumat, kde Čechům přidělili knedlík jako symbol, zkusme se vyznat v nejednoduchém českém „knedlíkovém nebi“. Město Cheb samozřejmě přejímalo i módy vídeňské, dvorské a i jiné přespolní.

Základní dělení chebských knedlíků je na knedlíky pečené – båchna Kniadla – dělaných z těsta ze syrových a vařených brambor a na knedlíky vařené. Ty byly buď moučné nebo bramborové.

Knedlíky se pekly ve velké pánvi – Pfonakniadla nebo pekáči, někdy vymazaným sádlem. Pečená vrstva měla tloušťku 1-1,5 cm. Peklo se dvojím způsobem: na celé ploše nebo jako malé kulaté placky. Těsto se připravilo ze syrových, strouhaných brambor, z pšeničné mouky, přidalo se menší množství strouhaných vařených brambor, trochu vlažné vody, sůl a kyselé mléko či lépe podmáslí.

A když byla v hospodářství příležitost, či byla slavnostnější chvíle, přidávaly se do těsta škvarky – Speekgröibala (Speckgrieben) nebo nakrájené uzené maso. To zase byly jakési pečené špekové knedlíky – Greichrts (Geräuchertertes).

V den sváteční přidáme k bramborovému těstu z vařených, jen dobře rozmačkaných brambor pšeničnou mouku a pečeme
pšeničné knedlíky. Weizana (weizene Knödel) v Lubech se jim říkalo Seidicha Knia(d)la (Seidana) – hedvábné knedlíky, kolem
Sokolova sněhové koule – Schnäiboolen, jinde bavlněné knedlíky, nebo jen vařené knedlíky gsuatna Knia(d)la či kocht
Erdöp‘lknia(d)la.

Stejně jako u mnohých bramborových jídel po celých Čechách a Moravě není ustálený jeden, jednotný název. Co hospodyně,
usedlost, vesnice, to jiný název stejného pokrmu. A kdo se v tom pak má vyznat!

Pokud se při přípravě bramborového těsta přidala k rozmačkaným vařeným bramborám místo pšeničné mouky mouka z ječmene, vznikne ječný knedlík – girschtana Knia(d)la.

Další variantou byly Kartoffelklösse, těsto se tvoří napůl ze syrových a napůl vařených brambor a na vymaštěné pánvi upečené. S názvem je obdobný zmatek jako v jiných Čechách, kde se knedlíkům z tohoto těsta říká tu chlupaté knedlíky, tu klouzáky. Přímo v Chebu a okolí se jim říkalo Glitscha nebo také vrabci – Spåutz‘n (Spatzen).

Na Ašsku jim říkali Pfånnaknia(d)la, knedlíky z pánve. Někde také Kartoffelpuffer, tedy bramborová placka. Ale připravovaly se i jakési bramborové šišky či krokety, válečky tlusté jako prst či malé kulovité knedlíčky.

Na Chebsku byly však oblíbené i pečené knedlíky připravené pouze z vařených brambor. Jejich opakem byly populární Getzn – obdoba českých chlupatých knedlíků, kdy těsto se připravilo pro změnu zase ze samých strouhaných syrových brambor, mouky, kyselého mléka a soli. Přidaly se škvarky či najemno nakrájené uzené maso. Tato oblíbená pochoutka letních měsíců se připravovala pouze z nových brambor.