RADNICE KARLOVARSKÉHO KRAJE

Radnice (dříve též rathaus) je hlavní sídlo a reprezentační budova městské správy. V jejích prostorách se řídí chod města – zasedají zde radní v čele se starostou. Slovo radní je odvozeno od slovesa radit se. Pojem radnice se v přeneseném významu vztahuje nejen k samotné budově, ale i ke skupině osob, které spravují město či obec.

Kořeny evropských radnic sahají až do antického Řecka, kde se městská rada (boule) scházela v budově zvané prytaneion. Souvislá tradice radnic se v Evropě rozvíjí od středověku. K nejstarším patří italské radnice, například florentská signorie ze 12. století, nebo radnice francouzské. Ve 20. století začaly historické budovy kapacitně nepostačovat a města stavěla nové radnice, často bez výraznějších architektonických specifik. Starší stavby se pak uplatnily v jiné roli – dnes v nich sídlí kulturní instituce, knihovny, galerie či obchody. Například pražská Novoměstská radnice byla v 19. století soudní budovou, ve 20. století sídlem dopravního inspektorátu a nyní slouží kulturním a společenským účelům.

V českých zemích vznikaly první radnice kolem poloviny 14. století, často přestavbou domů významných měšťanů na náměstích. Členové městské rady se nazývali konšelé (z latinského consules), starosta byl označován jako purkmistr (z něm. Bürgermeister). Radnice byla rovněž sídlem městské soudní moci – rozsudky se vyhlašovaly před budovou, kde stával pranýř, případně i šibenice. Ve sklepeních se nacházela věznice (šatlava). K výbavě radnic patřila kaple, pokladnice s ceremoniálním stříbrem, městská zbrojnice či socha rytíře Rolanda, symbolu městských práv. Zasedali zde také zástupci cechů. V období komunismu funkci radnic převzaly městské a místní národní výbory.

Radnice patřily k nejstarším a nejhonosnějším profánním stavbám měst. V gotice a renesanci se vyvinul charakteristický stavební typ, který se uplatnil i v 19. století při historizujících novostavbách. Jindy města staré radnice opustila a vystavěla nové. Typická radnice je kamenná, vícepatrová, s reprezentativním průčelím a hlavním vstupem, často zdobeným znaky města, země či cechů. Součástí bývaly schodiště vedoucí přímo do zasedací síně, balkony určené k veřejným projevům či věže s hodinami a zvonem, z nichž strážní dohlíželi na město. Podloubí přízemí zpravidla využívali řemeslníci – zejména soukeníci, zlatníci nebo řezníci.